Black Rose 1/2

3. července 2009 v 11:10 | Anetka |  Black Rose

Vše začalo,když mi bylo osm let…
Protože matka zemřela již při porodu,žila jsem jenom s otcem.Ten vlastnil malý obchůdek s rychlým občerstvením na rohu ulice,ale peníze z něj nám zdaleka nestačili,proto si otec našel ještě druhou práci,jestli se tomu tak dá říkat.Pomáhal jednomu z nejobávanějších mafiánů,Johnovi Killerovi,s prodáváním drog.Jenže čím jsem byla starší,tím víc potřeboval otec peníze.Zkoušel vše,ale nakonec mu zbývalo jen jediné řešení.Půjčit si od Killera.
Dny plynuly jako voda a zdálo se,že jsme z nejhoršího venku,až přišel den splácení.Otec peníze neměl,ale sliboval,že vše co nejdříve vrátí.Za normálních podmínek by ho Killer už dávno zabil,ale protože pro něj už nějakou tu dobu pracoval,dostal ještě jednu šanci.
"Máš týden,ani o den víc.Jestli i pak nedostanu zpět to,co jsem ti půjčil,víš co se stane!" I když mluvil klidně,bylo to velmi rázné a šla z toho hrůza.Dodnes si to pamatuji,protože jsem seděla tiše na schodech a pozorovala je.Otec celý vyděšený děkoval a hned jak se po Killerovi zabouchli dveře,utíkal na horu a balil si kufr.Házel tam jednu věc za druhou jako kdyby se zbláznil a ignoroval mé zmatené otázky : kdo to byl a co chtěl.
Hrozně mě děsil,snad víc než ten mafián.Nic jsem v tu chvíli nechápala,jen jsem plakala před jeho postelí,na které ležel kufr,a čekala na zázrak.Po pár minutách mě otec chytl za ramena a pověděl : "Běž si sbalit,Rose,musíme rychle odjet.." V jeho i v mých očích byl strach.
To mi bylo osm.Potom jsme jezdili dlouho po světě,jen v malém,starém karavanu.Někdy jsme ani sami nevěděli,kde jsme.Jen jsme jeli a jeli kamsi daleko od domova.Žili jsme v bídě.Neměli jsme obec žádné peníze,na oblečení i na jídlo.Občas jsme nejedli i několik dní.
A mě se navíc tak moc stýskalo po našem městě,po kamarádkách a lidech,co jsem znala.Nikdy jsem to ale otci neřekla.Věděla jsem,že by byl jenom ještě víc smutný…
Po půl roce otec už nemohl dál.Pořád se bál,že by nás Killer zabil,ale už nechtěl takhle dál cestovat,proto začal pít.Opilí pak řídil,a proto ani není divu,že nás nejednou chytala policie.Byla doba,kdy otcova tvář svítila na plakátě,který visel na každém druhém rohu.Ale nějak jsme přežívali.Skrývali jsme se jako krysy,kradli,až,když mi bylo devět,se stalo to,čeho se otec obával.
"Dlouho jsme se neviděli…" Ozval se povědomí hlas zvenčí.
Otec vykoukl z okna karavanu,ale nikoho neviděl.Tak uchopil znovu flašku laciné Wisky a opil se do němoty.Já ale věděla,že ten hlas je skutečný,a tak jsem,hned jak tec usnul,potichu otevřela dveře a vyšla ven.Nikoho jsem neviděla a slyšela jen jak fouká vítr,až se za mnou ozvala menší rána.Lekla jsem se,ale byli to jen dveře,které se asi kvůli větru zavřely.Ještě jednou jsem se důkladně rozhlédla a chtěla se vrátit dovnitř.Když jsem ale zabrala za kliku,zjistila jsem,že je zamčeno.
"Tati!" Volala jsem,protože jsem si naivně myslela,že omylem zamkl on.
Nikdo ale neotevíral,a tak jsem začala panikařit.Bušila jsem do dveří a pořád křičela.Nikdo mě ale nemohl slyšet,nebo mi pomoct,protože jsme byli daleko od města,kde nikdo už nejezdí.Unavená jsem proto,po několika minutách,spadla na zem a tam plakala.
Po chvilce jsem slyšela jakési kroky směřující ke dveřím.Cítila jsem radost,ale také zlost k otci,a tak jsem se zvedla a utíkala za roh.K mému údivu nevyšel otec,ale John Killer a křičel mé jméno.Nevěděla jsem,co po mě chce,v té době jsem to ani nemohla pochopit,ale tušila jsem,že to nebude nic dobrého,a tak jsem držela jazyk za zuby.
"Rose!" Volal pořád dokola. "Otec s tebou chce mluvit…pojď sem…" Vzpomněla jsem si na tátu,byla jsem zvědavá,jestli je v pořádku,a tak jsem vyšla před karavan.Byla jsem hlupačka!Jen co jsem se objevila,Killer vytáhl pistoli a vystřelil po mě.Naštěstí minul,i když těsně.Začala jsem neskutečně křičet a běžela do karavanu za otcem,ale tam mě čekalo nemilé překvapení.
Všude byla samá krev,na židli,stole i zdech,a po zemi rozházené jeho vnitřnosti,jako by ho pitval za živa.Zahlédla jsem otcovu ruku,ležel za převráceným stolem.Pomalu jsem tam šla,a když jsem to viděla ihned jsem začala zvracet.Všechny končetiny,včetně hlavy,měl useknuté a v hrudi mu nezůstalo obec nic,byla to jen schránka,jejíž obsah ztratila.
"Je čas,abys odešla za tatínkem…"
Přišel ke mně a dal mi pistol k hlavě.
V tu chvíli se ve mně něco změnilo.Přestala jsem plakat a pohlédla mu do očí.Né s obavou,ale odhodlaně,mu to,co provedl otci,oplatit.On se jen zlomyslně zasmál,asi si myslel,že jsem jen malá houpá holka,ale já chytla přese všechen odpor otcovu ruku a hodila mu ji do obličeje.ta ho nejen uhodila,ale krev z ní ho na krátkou chvíli oslepila.Mezitím se utekla pryč…
O tom dni se mi dodnes zdá v nočních můrách,ale jsou i dny,na které vzpomínám ráda,jako třeba na den mé pomsty.
Když jsem utekla a uvědomila si,co se stalo,slíbila jsem si,že Killera zabiji.Za každou cenu!Ruce jsem měla od krve,oči uplakané a v kapse ani pětník.Nevypadalo to slibně,ale snažila jsem se.Kradla jsem od rána do večera,peníze,jídlo,vše co bylo potřeba a spala na ulici.Jenže přesně o mých desátých narozeninách se mi jedna krádež nepovedla.Byl to polda!A než sem se vzpamatovala,měla jsem na rukách želízka.Kopala jsem do toho policajta,křičela,odmítala spolupracovat,ale nakonec se mi to,že jsem se dostala do vězení na policejní stanici vyplatilo.Potkala jsem tam totiž zabijáka jménem Peter Tomas,nikdo mu neřekl jinak než Blade.Byla to pravice Killera a přes něj jsem měla možnost se k němu dostat.
Nejdříve mě ignoroval,ale pak se začal nudit a tak si ze mě utahoval a znemožňoval mě před ostatními,ale pak jsem mu něco řekla o svém životě…
Myslíte si,že o otci a Killerovi?Tak to ne.Vše co jsem mu řekla byla lež.Namluvila jsem mu,že jsem vyrůstala v děcáku,v sedmi jsem utekla a od té doby kradu a příležitostně zabíjím.Nemyslela jsem,že mi to spolkne,ale…spolkl.Bavil se mými historkami a vyprávěl mi ty své.Rád hlavně mluvil o své první vraždě.Někdy jsem měla na krajíčku,abych se nerozbrečela,ale postupem času jsem se z každou historkou měnila v tzv.drsňačku.Trvalo to celý rok,než se policie rozhodla,co se mnou bude.Museli mi totiž udělat i všechny doklady a podobně.Blada poslali do jedné z věznic asi tak měsíc nebo dva předtím,než mě převezli do zvláštního centra pro mladistvé.Zkráceně řečeno do cvokhousu pro mladé.Ale než odjel slíbil mi,že mě vezme k nim do party.Potěšilo mě to,protože jsem byla znovu o krok blíž k Killerovi,ale slovu vraha se nedá moc věřit,tak jsem si nedělala zbytečné naděje.
V centru to bylo hrozné.Jen co jsem vystoupila z policejní dodávky,uvědomila jsem si to.Vypadalo to podobně jako ve vězení.Všude velké železné ploty,mříže na oknech,a vychovatelky připomínaly spíš dozorčího.Nejen,že jsem neměla šanci se odsud dostat,ale taky jsem věděla,že mezi těmito lidmi nepřežiji.Všechno to byla chátra,která se do vězení už nevešla,nebo na to neměla věk.Přesto jsem tam šla hrdě a tvářila se,jako bych těmi ostatními pohrdala.
První den byl nejhorší.Zavedli mě do mého pokoje.Čtyři špinavé zdi a dvě postele.Víc jsem toho tam nenašla,tedy kromě asi 16leté potetované spolubydlící.
"Na co čumíš?!" Zpozorovala,že zírám na její rudé vlasy.
Nemohla jsem ze sebe dostat slovo.Jen jsem tam stála s pusou pootevřenou.
"Ty jsi tu prvně,co?" Prohlížela si mě a pak si sedla na postel.
"Jo…" Vyhrkla jsem.
"Tak pravidlo 1…."
A takto to tam chodilo.Všichni zadávali jen pravidla a jakmile se nějaké porušilo,čekal vás za ně trest.Zezačátku jsem bývala den co den pomlácená a vychovatelky předstírali,že nic nevidí,ale po pár měsících jsem si tam začala zvykat.Když přišli "nováčci" tak už jsem to byla já,kdo zadával pravidla a po mých 12.narozeninách se v centru už nenašel jediný,kdo by se mi chtěl postavit.I moje spolubydlící se mě začala bát a vychovatelky mi leccos odpustily.
Za tu dobu,co jsem tam strávila,jsem se hodně změnila.Nejen,že se ze mě stala bezcitná podrazačka,co myslí jenom na sebe,ale navíc jsem se naučila i docela obstojně bojovat.
Život šel dál a já tam pořád tvrdla,den ode dne,noc po noci,až nastala zima.Z nebe začaly padat malé sněhové vločky,které tvořily bílou pokrývku země.Všude viseli rampouchy,vzduch se ochladil a nám zase omezili vycházky.
Většinu času jsem proto trávila u okna.Seděla jsem na starém topení,které sotva fungovalo,opřená o zeď a dívala se ven.Celý hodiny jsem tam vydržela přemýšlet o tom,jak utéct,ale žádný z mých plánů nikdy nevyšel.I když jsem už několikrát byla blízko cíli.Jednou se mi dokonce podařilo utéct až do sousedního města,ale tam mě chytla policie a ještě více mi zvětšili ostrahu.
Byla šestá prosincová noc.V centru ticho jako v hrobě.
Všichni spali,jen já jsem seděla na posteli a zírala do stěny.Od té doby,co otec zemřel,jsem toho totiž už nikdy tolik nenaspala tolik jako dřív a tuto noc se mi to i vyplatilo…
Neodbila ani třetí ranní a z nižší části budovy vycházel podivný zvuk,připomínající motorovou pilu,nebo něco podobného.Byla jsem zvědavá,co to je,a tak jsem v lehkém tričku a teplákách vstala a bosa šla ke dveřím.Ty se přes noc zamykaly a tak sem využila fantazie…Tím myslím,že jsem ukradla spolubydlící jeden z větších piercingů a vypáčila s ním zámek.Na chodbě jsem se pro jistotu ještě rozhlédla a pak rychle dolů.Zvuk vycházel z kuchyně a tak jsem se skrčila u jejich dveří.Bylo to zvláštní,ale v té chvíli jsem úbec neměla strach.Cítila jsem se skvěle,možná mě to,že by se mi něco mohlo stát,i vzrušovalo.Znovu nastalo ticho,jen občas jsem zaslechla tiché kroky.Najednou se otevřely dveře těsně vedle mě.Uviděla jsem mužskou ruku,na níž byla černá rukavice,ale než jsem stačila cokoli udělat dveře se zavřely a muž se vracel zpět odkud přišel.Tiše jsem dveře pootevřela a nahlédla dovnitř.Stál tam jen jeden muž.Stál ke mně zády a tak jsem mu neviděla do obličeje.Ale žádnou masku neměl,proto jsem se podívala na kameru vpravo nad policí.Byla zničená.A druhá nalevo taky.Muž mě fascinoval.Bylo na něm vidět,že ví,co dělá.Najednou si odložil zbraň a začal hrabat v velké černé tašce.Toho jsem využila.Tiše jsem k němu šla po špičkách a snažila se,co nejtišeji dýchat.Čím blíž sem byla,tím více mi tlouklo srdce.Natáhla jsem ruku k zbrani a konečkami prstů jsem již cítila její hlaveň,jenže jen co se zlehka dotkla její rukojeti,muž se otočil.Jen tak tak jsem se stihla schovat za kuchyňskou linku.Skrčená jsem tam pak doufala,že mě neobjeví.Cítila jsem to napětí,vzrušení,ale pořád ani špetku strachu.
Jen co se znovu otočil,vyskočila jsem směrem k zbrani a pevně ji vtiskla do rukou.Natáhla kohoutek a tím tichým zvukem který jsem tak vydala,jsem upoutala zlodějovu pozornost.Otočil se na mě a já zůstala stát jak z kamene.
"Snad na mě nebudeš mířit!" Řekl přísně ale i s kapkou humoru Blade,který stál přímo přede mnou a vyrazil mi zbraň z ruky.
"Trochu jsi vyrostla…" Přejížděl mě očima,ale už né jako děcko,spíše jako ženu.
Pomalu jsem se vzpamatovávala a vykoktala jsem : "Co tu…?"
Blade jen připevnil na zbraň tlumič a přátelsky do mě strčil se slovy,že mi slíbil vstup do jejich skupiny,avšak podotkl,že nic není zadarmo a tak ode mě taky bude něco chtít.Ani jsem netušila,co má na mysli.Nic jsem neměla.Co by mohl chtít?Ptala jsem se,ale Blade mi neodpověděl,jediné co řekl bylo : "Už pojď,neměli bysme se tu moc zdržovat."
Hodil si tašku na rameno a lehce strčil do zdi.Ta se celá zřítila k zemi a na jejich okrajích bylo vidět,že to už předtím něčím rozřezal,či tak.Blade ale od té chvíle co jsme vyšli nepromluvil a já neměla odvahu se ho na něco zeptat.Vzbuzoval ve mně respekt.Přeci jen to byl velký svalnatý muž.Došli jsme skrz ploty až k černé dodávce,kde už čekal další ze skupiny vrahů.Byla tma,ale i tak měl na očích černé sluneční brýle.Pozdravili se,jakýmsi pohybem paží a chtěli jsme nastoupit,ale než jsem stačila udělat první krok,ozval se výstřel.Kulka bleskurychle proletěla čelním sklem a trefila muže v dodávce přímo mezi oči.Jeho brýle se rozletěli na několik částí a všude se rozstříkla krev,po skle,střepech,jeho šatech i mých.
Zůstala jsem tam stát.Nohy i ruce se mi lehce třásly a chtělo se mi křičet,ale nebyla jsem schopna vydat jediné hlásky.Dívala jsem se na ty mrtvé oči,v kterých zůstal už jen strach.Pozorovala jsem,jak mu krev stéká po čele…
Blade mě strčil k zemi a vytáhl zbraň.Jak jsem ale spadla,tak jsem se praštila do hlavy a poslední co jsem slyšela,byl zvuk pojistky.
Když jsem se probrala seděla jsem vedle Blade,který řídil zakrvácený vůz.
Motala se mi hrozně hlava a skoro vše jsem viděla rudě.
Krajina se za námi jen míhala.Nemohla jsem rozeznat nic co bylo za oknem…
Po chvíli jsem se vzpamatovala.Vzpomněla si,co se stalo a rozhlédla se po autě.Všude byla jenom krev.I já jsem byla od krve…Ten pohled mě děsil.Nebylo kam se podívat a tak jsem se dívala na Blada.Chtěla jsem se ho na tolik věcí zeptat,ale nesebrala jsem odvahu ani k jediné otázce…
Najednou jsem si všimla,že mu z ruky teče krev.Chtěla jsem se podívat,ale beze slova mě odstrčil.
V tichu bylo slyšet jen kola auta a jeho motor…
Jeli jsme dlouho,když sem si všimla jak Blade jakoby usíná.Znepokojovalo mě to,ale po tom všem už né natolik abych něco udělala.
Dívala jsem se z okna a vychutnávala si již pomalejší a klidnější jízdu,ale netrvalo to dlouho a uslyšela jsem menší ránu.Jen co zazněla,auto sebou začalo cukat.Obrátila jsem se a uviděla Blada,který zůstal ležet na volantu.Rychle jsem ho zvedla a opřela o sedačku,ale než jsem stačila uchopit volant,sjeli jsme do příkopu…
Padali jsme hluboko přes kameny,až jsme narazili do stromu.
Uběhlo to velmi rychle.Narážela jsem do stěn auta div sem nevypadla a pak jsme se zastavili.
Za námi byly jen kusy součástek z auta.Nárazník…ZPZ-etka.
Auto tam leželo na pravém boku celé rozmlácené a kola se mírně točila…
Byla ještě noc.
Tma.
A v té tmě se auto rozhořelo.
Na nic jsem nečekala a vysoukala se z auta.Pro mě to nebyl problém,nýbrž jsem nikdy nebyla nijak při těle.
Utíkala jsem co nejdál to šlo,když jsem najednou zahlédla na zemi kus nějaké trubky.Ohlédla jsem…bylo to neuvěřitelné.Jak rychle se dokáže šířit oheň…?
Cítila jsem se hrozně,když jsem si vzpomněla,že tam Blade leží.
Věděla jsem,že pro svět nikdy neudělal nic dobrého,ani neudělá,ale přece o co bych byla lepší než on,kdybych ho tam nechala a jak bych pak dosáhla své pomsty?
I přes to,co mi radil zdraví rozum,jsem se rozeběhla zpět k hořícímu autu.Kouřil mi vstoupil do plic a já se začala dusit,ale nepřestala jsem.Zakryla jsem si ústa i nos rukávem a nasoukala se do auta k Bladovi.Ten byl pořád ještě v bezvědomí.Ležel tam pod sedačkou jako nemluvně a čekal na svou smrt,kterou jsem se snažila odehnat.Oheň bezlítostně postupoval blíž a blíž.Kopala jsem do dveří,abych je co nejvíce roztáhla,až se mi to konečně povedlo a byli jsme oba venku.Mikinou jsem dusila Bladovu hořící nohu a pak jsem ho táhla pryč.Snažila jsem se jak jen to šlo,ale byl hrozně těžký.Zlostí jsem nadávala a okřikovala ho,ať mi pomůže,i když jsem věděla,že to není možné.
Doplazila jsem se s ním asi 4metry od auta,když vybuchlo.
Zem se otřásla až to nahánělo husí kůži,nebe se na malou chvilku červeno-žlutě rozzářilo a do ticha uhodil velmi intenzivní zvuk.
Čekala jsem tam na zemi,až to ustane a pak jsem se obrátila k nebi.Pozorovala jsem hvězdy a záviděla jim jejich klid i bezstarostný život.
Srdce se mi zpomalovalo do normálního tempa a já nevěděla,co si mám počít.Kam mám jít…
Jen sem tam nehybně ležela.
Najednou jsem uslyšela zvuk motoru.
Po chvilce se seshora nakláněl jakýsi muž a volal,jestli jsme v pořádku.Hned jak jsem odpověděla,že řidič je pravděpodobně v kómatu,vzal lékárničku a opatrně běžel za námi.
Byl to starší muž.Vlasy už mu začínaly šedivět a oči překrývali kulaté brýle.
"Jak se cítíte?" Zeptal se starostlivě a vytáhl z kapsy telefon.
"Jde to…" Zamumlala jsem.
Muž chvilku kroužil ve vzduchu s telefonem a pak nešťastně oznámil :
"Nemám tu signál.Budeme muset dojet k nějaké blízké benzínce,od tamtu zavolám záchranku a policii."
Pak otevřel bílý kufřík a ošetřil Bladovi jak ruku,tak i nohu.
"Bude v pořádku?" Zeptala jsem se a přitom přemýšlela,jak se s ním dostanu pryč,protože kdyby ten muž zavolal policii a ona nás tu našla,nebylo by to zrovna ideální.
"Jistě,nemusíte mít o tatínka strach." Uklidňoval mě.
"To není…" Napadlo mě,proč vlastně neříct,že je můj otec.Jak bych mu jinak vysvětlila,že jsem s ním jela takhle pozdě v noci?
"Proč táta ještě spí?" Zeptala jsem se s dětským výrazem na tváři.
"Nejspíš je unavený…Půjdeme?" Zvedl se z dřepu a nabídl mi svou ruku.
"Kam?"
"Pro pomoc,ta pro tatínka pak dojede…"
Se špatným pocitem jsem se zvedla a škrábala jsem se nahoru.Záhadný muž mi pomáhal,a když jsme vylezli,tak jsem se nahoře ještě naposledy ohlédla.Nechtělo se mi tam Blada nechávat,ale v tu chvíli jsem neviděla žádnou jinou možnost.
Nastoupila jsem do tmavě modré stodvacítky,které se už sloupávala barva a jeli jsme.Světla skoro nesvítila,a tak nebylo moc vidět na cestu.Navíc jsem po každém kilometru měla pocit,že se to auto už rozpadá.
"Tamhle…" Ukázala jsem znuděně na benzínku,ale muž jí přejel.
"Co děláte?!"
"Klid…" Díval se pořád před sebe. "Ta nefunguje,za chvilku bude jiná."
"Vždyť svítili!" Sundala jsem si starý pás a trvala na tom,aby zastavil.
On mne ale jen odstrčil zpět k mému sedadlu.Najednou vybočil z silnice a jel po trávě až k nějakému starému domu.
Chtěla jsem utéct,ale dveře mi nešli otevřít.
Jemu ale ano.
"Buď hodná holčička!" Chytl mě za ruku a táhl z auta po zemi až k domu.
Na zemi po mně zbyli jen rýhy od nehtů.
"Pusť mě!!!" Křičela jsem,jak mi plíce stačily,ale nebylo to nic platné.Kolem nebyly žádné domy jen louka.Nikdo mi nemohl pomoct a on mě nepustil.
A tak jsem se druhou rukou chytla trámu a nohama ho kopala.
Rozbila jsem mu jedno sklíčko u brýlí,ale tím jsem si moc nepomohla,spíše naopak.
Ruku mi totiž sice pustil,ale chytl nohu.Prudce trhl a hodil mě do domu.
"Ty jsi hodně vytrvalá,co?" Zasmál se a zamkl dveře.
Klíč si pak uložil do pravé kapsy svého saka a šel do vedlejší místnosti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 a-n-i-m a-n-i-m | Web | 5. července 2009 v 22:02 | Reagovat

sem cetla driv nez tamto no ae nestihla sjem napsat komentiik *moc napinavyy* XD

2 Sasoo Sasoo | Web | 9. srpna 2010 v 10:56 | Reagovat

Supr.Máš fakt talent

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama